PovíDKA
Jedna mladá žena jela autem z práce. Řídila velmi opatrně, protože měla nové auto, koupila si ho teprve den předtím. Její manžel na ten model dlouho šetřil.
Na přeplněné křižovatce na okamžik zaváhala a narazila blatníkem do nárazníku jiného auta.
Strašně se rozplakala. Jak jen takovou škodu vysvětlí manželovi?
Druhý řidič ji sice shovívavě vyslechl, ale trval na tom, že je třeba sepsat pojistnou událost.
Žena začala hledat dokumenty ve velké hnědé tašce. Vypadl z ní jakýsi lístek.
Rozhodnými tahy mužského písma na něm stálo: "V případě nehody si pamatuj, že miluji tebe, ne to auto."
To bychom měli mít na paměti všichni a neustále. Důležití jsou lidé, ne věci. Kolik věcí děláme kvůli věcem, autům, domům, zaměstnání, kvůli hmotnému zisku. Kdybychom stejný čas a stejnou pozornost věnovali lidem, svět by vypadal jinak.
Měli bychom znovu najít čas k naslouchání, k tomu, abychom se sobě navzájem podívali do očí, abychom spolu plakali, povzbudili jeden druhého, smáli se, šli se jen tak projít.
Jen to si totiž s sebou přineseme před Boha. Sami sebe a svou schopnost milovat. Ne věci nebo šaty, ani tohle tělo.
Tatínek s malým synkem šli po ulici plné výkladních skříní. Tatínek nesl těžkou tašku plnou balíčků. Náhle se obrátil k chlapci: "Červený dres jsem ti dal, robota válečníka jsem ti dal, obrázky fotbalistů jsem ti dal, co jsem ti ještě měl dát?"
"měl jsi mi dát svou ruku," odpověděl chlapec.
